Na rozhraní kultur i jazyků. Půl roku dobrovolničení v jihovýchodním Turecku
Poznat novou kulturu, přejídat se skvělým jídlem, naučit se nový jazyk, koupat se v moři a během toho pomáhat těm, kteří to ocení. Že to všechno zní přesně tak, jak byste si představili například svůj gap year? Jestli ano, máte potom podobná očekávání jako já. A Turecko tahle očekávání dokáže splnit.
Lhát nebudu, můj první pobyt v Turecku to nebyl a já věděl, že se musím vrátit. Díky předešlým výměnám mládeže jsem věděl, že existuje Evropský sbor solidarity. Měl jsem několik priorit – samozřejmě Turecko, východní část, ideálně kurdská, práce s uprchlíky a možnost se posunout v turečtině.
Na přehledné mapce na webu ESS jsem okamžitě zamířil na východ země, v první vteřině mě oslovil projekt v Gaziantepu, zaměřený na práci se syrskými uprchlíky a uprchlicemi a já věděl, že to je místo, kde chci strávit alespoň půl roku.
Je třeba říct, že můj první začátek s Tureckem byl během Erasmu v Istanbulu, což provázelo nespočet strastí, které jsou s životem v cizí zemi často spojeny. Většina z nich se proto v Antepu, jak místní Gaziantepu říkají, neopakovala. Po příletu na letiště v Istanbulu jsem z paty vytáhnul svojí lámanou turečtinu a objednal si kávu s ovesným mlíkem a mé oblíbené pečivo. Turecký život se vracel do svých kolejí a já věděl, že jsem nemohl udělat lepší rozhodnutí.
Do Antepu jsem přiletěl ten samý den pozdě večer. Yusuf, jeden z našich koordinátorů, mě vyzvedl a po seznámení jsem začal vyzvídat, kde nejblíže koupím mé oblíbené çiğ köfte, studenou bulgurovou směs v placce. Ubytoval jsem se, se všemi se seznámil a měl své „comfort food“.
Turecky, arabsky nebo persky?
Antep je město na jihovýchodě země, asi hodinu autem od syrských hranic. Je také jedním z měst, které bylo v únoru 2023 zasaženo silným zemětřesením. Od toho se odvíjí celá řada specifik. V celé provincii žije něco přes dva miliony lidí, z nichž asi pětina jsou Syřané, často žijící společně ve svých čtvrtích. Po pár minutách chůze se tak můžete cítit jako v nedalekém Aleppu, odkud většina z nich pochází, okusit jejich kulturu, naučit se základy arabštiny a denně jíst ten nejlepší falafel.
Město je ale plné různých kultur nejen díky syrské migraci, je také na samé hraně tzv. Kurdistánu. Jídlo, jazyk i zvyklosti Kurdů tak můžete potkávat napříč městem, případně v kurdských čtvrtích. Mimo to ve městě žije menšina lidí přicházejících z Íránu či Afghánistánu, o multikulturní interakce tak není nouze.
Žilo v něm také množství Arménů, kteří byli násilně vysídleni začátkem dvacátého století. Dobrovolnická organizace sídlí právě v arménské čtvrti, ubytovaní jsme proto byli ve starém kamenném arménském domě, nedaleko bývalých arménských kostelů, které byly později přestavěny na mešity.
Město je zároveň velmi konzervativní a průmyslové. Z okolních měst i provincií se do něj přistěhovaly masy lidí kvůli dostupné pracovní nabídce. Kvůli tomu tak nelze čekat bohatý noční život nebo kavárny či galerie na každém rohu. Na druhou stranu ale Antep nabízí celou řadu dalších věcí, zejména tedy autentický život východního Turecka, pouliční bazary, litry tureckého čaje i turecké kávy nebo, podle Turků, ten nejlepší kebab v zemi – což vás teda tolik nevytrhne, pokud jste vegetariáni, ale i pro ty se tam spousta skvělých jídel najde. O zábavu ale v komunitě dobrovolníků nouze není, takže nároky na noční život nebo společné večeře se dají naplnit bez problému.
S dětmi, radostně i frustrovaně
Dobrovolničení v GEGEDu, naší Antepské organizaci, bylo postavené zejména na aktivitách s dětmi a mládeží, přičemž většina z nich měla zároveň rozvíjet schopnost místních komunikovat v angličtině. Část aktivit byla postavena jako konverzační kluby, často hlavně s mládeží kolem dvaceti let. Já se ale od začátku začal věnovat hlavně dětem, jednalo se zejména o děti syrských uprchlíků a uprchlic, případně z tureckých znevýhodněných rodin.
To s sebou samozřejmě nese celou řadu specifik. Taková skupina dětí je citlivá na celou řadu věcí, bylo proto nutné se o tom s dalšími dobrovolníky a dobrovolnicemi bavit a soustředit se na to, aby aktivity byly zejména místem, kde si děti po škole odpočinou a budou se moct vyjádřit tak, jak chtějí. I kvůli tomu bylo často těžké všechny aktivity obohacovat o výuku angličtiny. Šlo nám hlavně o to, aby se cítily dobře a svobodně.
Je třeba říct, že práce s dětmi není vůbec jednoduchá, zvlášť pak pro lidi, kteří nemají pedagogické vzdělání nebo zkušenost s výukou dětí. Můžete být frustrovaní, vyhořelí, unavení nebo všechno dohromady, je ale třeba se ujistit, že frustraci nepřenesete na ty, kterým se věnujete a kteří za ni nemůžou. Dokážu si představit, že by pomohlo mít před začátkem dobrovolničení trénink, který by nás na podobné situace alespoň trochu připravil.
Dvě tréninková setkání s dalšími dobrovolníky v Turecku jsme měli. Díky nim se setkáte s lidmi, kteří přemýšlí velmi podobně a ocitnete se tak velmi rychle v komfortní skupině lidí, možná si i vytvoříte pevná přátelství napříč zemí, kde dobrovolničíte. Aktivity byly ale zaměřené zejména na dobrovolnictví jako takové, naše práva a povinnosti, případně schopnost vést aktivity se skupinou lidí, nikoliv ale konkrétně s malými znevýhodněnými dětmi.
Každý umí něco
Už během dobrovolničení jsem projekt svým přátelům nebo rodině popisoval jako výměnu. Většina z nás do města přijížděla s motivací předat to, co umíme, bylo to konec konců také to jediné, co po nás v pohovoru před odjezdem chtěli. Každý z nás máme něco, co dobře umíme, zvládneme naučit ostatní, co nás baví a mohli by bavit i lidi kolem.
Stejně je na tom i místní komunita, lokální dobrovolníci, účastníci konverzačních klubů i děti, se kterými sotva prohodíte pár slov turecky, anglicky nebo arabsky. Díky tomu během celého pobytu, ať jsou to dva, tři, šest měsíců nebo rok, probíhá výměna schopností a zkušeností a vzájemně tak obohacuje nejen vás jako dobrovolníky, ale i místní, kteří třeba poprvé interagují s někým, kdo doma žije docela jiný život, než na východě Turecka.
Výjezd do míst, která budete muset svému okolí ukazovat na mapě, protože málokdo tuší, kde přesně jsou, je tak do určité míry výzva. Zformují vás ale pravděpodobně tak, že na ně nikdy nezapomenete, a dost možná i ovlivní vaši budoucnost a pomůžou vám nasměrovat svůj život v době, kdy si tím směrem třeba nejste úplně jistí.
Já třeba díky zkušenosti z Antepu vím, že se chci regionu věnovat i nadále a odjíždím studovat do Libanonu. ESS je zároveň ideální příležitostí, jak první krok udělat. Málokdy se vám poštěstí, že vám někdo zafinancuje celý pobyt, najde vám bydlení a ještě vám bude denně k ruce při řešení problémů všeho charakteru.
Martin Pavlík