Rozklíčování kultur jakožto nástroj k odhalování sociálních problémů ve společnosti

Po příjezdu do Lodže, města historie a kultur, především kinematografie, jsem byla nejvíce ohromena architekturou – tolik mrakodrapů a výškových budov jsem opravdu nečekala. Tichým nočním prostranstvím se blížíme k ubytování, kde následně děláme check-in a pak hurá spánek. Potřebujeme energii na všechno to, co přijde. 

I na tréninkovém kurzu nesmí chybět ice-breaking aktivity, abychom se všeci mezi sebou lépe poznali. Ty byly následně stěžejním faktorem pro stanovené téma, Decoding cultures, což doslovně znamená rozklíčování kultur. V průběhu celého pobytu nám tak bylo postupně představeno široké spektrum sociálních problémů pomocí edukačních her a následné vystavování se jim, načež jsme byli obeznámeni s nejrůznějšími technikami řešení takových situací.  

Jeden z mnoha těchto workshopů, který dle mého názoru byl velmi přínosný, byl zaměřený na diskriminaci. Úkol zněl ‘rozdělte se bez mluvení do kolonií, abyste přežili’. Byli jsme mimozemšťané, ale nevěděli jsme jaký druh, jelikož štítek se symbolem, který nás určoval, se ocital přilepený na našem čele. Jak se tedy dát do kolonií, když nevíme, kým jsme? Přišel tak čas na konfrontaci toho druhého, aby věděl, do jaké skupiny patří. Až na pár jedinců už byly týmy seskupené, avšak v tu chvíli nám byl oznámen konec hry. ‘Uspěli jsme?’, ptali jsme se sami sebe.  

Po minutě ticha nás trenér zaskočil dotazem, zda to bylo nutné. Úkol zněl pro něj jasně, nebyl si ale jist, zda jsme jej splnili. Nechal nám čas na diskuzi, kde jsme došli k závěru, že to nebylo vůbec nutné, protože jsme se všichni mohli identifikovat jako ‘mimozemšťan’ a být jedna velká kolonie. Navíc, při rozřazování si nikdo nevšiml barev, které symboly měly. Některé symboly byly stejné, jiné podobné, ale spousta z nich se lišila barvou. Ta v našich očích zřejmě nebyla dosti důležitá. Trenér nakonec uvedl, že k tomu, abychom byli jedna obří kolonie, jsme měli ale dobře nakročeno, bohužel pak už vypršel čas. 

Byl to zajímavý workshop, s nečekaným výsledkem a překvapivou, nýbrž vskutku poučující, pointou a to jest, že můžeme být součástí diskriminace bez našeho vědomí. Okusit si být na obou stranách, diskriminovat či být diskriminován. Jak mohou ostatní si dovolit určovat, kam patříme? Ani za jedno bychom se ale něměli stydět, je to v lidské nátuře se stýkat raději s lidmi, kteří mají více spojitostí s naší osobou než s těmi, kteří jich nemají tak požehnaně jako jiní. Též je i vrozenou vlastností člověka třídit si své okolí a to z toho důvodu, že kdysi v pravěku to byl hlavní způsob přežití. Tím však nechci hájit prastaré zažité koleje, ba naopak. Ráda bych tím vypíchla, jak důležité je si uvědomovat, obzvlášť v dnešní době nenaplněné láskou, jak jednáme, jaké naše činy mají následky a v případě těch, které by se ani nám nelíbily, se jim úplně vyvarovat. Nemusí to být naráz a všechny předsudky, ale vězte, že malinké krůčky mění svět. 

Plán obsahoval i kopu dalších témat, týkající se i evropských obyvatel dohromady. Například otázka jaký je rozdíl mezi naší národní identitou a tou evropskou a jestli zde vlastně nějaký je. Nejen že jsme si obhajovali národnostní různorodost (pomocí tradic, jazyků, kulturou, chováním, apod.), ba i se dozvěděli, jak druzí vnímají pojem ‘evropská identita’. Soudržnost, svoboda cestovat, práva,… je to jazyková bariéra, jež nám brání pochopit druhé lépe? Nemyslím si, protože vždy se najde cesta, jak překážku překročit. 

Abych tu nemluvila pouze o tom, co jsme se učili, považuji za nutné tu zmínit i volné chvíle mimo budovu vzdělávání. Třeba výletíky do muzeí, knihkupectví, sekáčů, ale i restaurací a tanečních klubů – to nám dávalo příležitosti se setkávat s místními a jejich kulturou a za sebe musím říct, že Poláci jsou opravdu milí, jen trocha času jim dát a pak už to jde samo:) 

Během programu jsme zašli do lodžského městského muzea, kde apartmány nejbohatších rodin továrníků a zároveň muzea významných osob devadesátých let dvacátého století byli k dispozici objevovat. Jiný den jsme byli pohoštěni v restauraci přímo v centru ruchu, na hlavní strasse Piotrkowska. 

Hotel Mazowiecki, kde jsme byli ubytováni, byl strategicky výhodným místem, odkud vše bylo kousíček. Strava v podobě plných meníček byla super, vždy zasytila, i přes to, že tu bylo celkem dost smaženého, ale každý to viděl jinak a to je taky v pořádku. Celé město žije hlavně o pátcích a víkendech, obchody jsou otevřené dlouho a ulice tiché přesto jsou. Skrývá se tu mnoho klenotů a s lidmi po vašem boku, kteří vás rozveselí na dlouhé hodiny, na to se zapomíná těžce. Ten čas plyne jako voda. 

Děkuji všem, kteří byli součástí vzdělávacího procesu a nejen jej a též za příležitost, která se dostavila mne, být na takto krásném místě jako byla Lodž. Přeji všem spoustu úspěchů<3 

Klára S.