Wake up Ormož! aneb jak jsem dobrovolničila ve Slovinsku
Tohle byla moje první zkušenost se skupinovým dobrovolnictvím, a tak jsem měla docela smíšená očekávání. Byla jsem jediná zástupkyně za Česko a měla taky tak trochu obavy, jak mě přijme zbytek pětičlenné skupiny, která se skládala čistě z Řeků. Měla jsem ale výhodu, protože jsem organizaci i místo projektu ve Slovinsku už znala. Bylo to malebné městečko Ormož, hned kousek od vyhlášené vinice Jeruzalém.
Krátce po mém příjezdu jsme se všichni shledali. Po trochu nejistých pohledech mě holčičí část skupiny pozvala, jestli se k nim nechci připojit na pokoj. Původně jsem totiž měla mít pokoj jen pro sebe. Řekla jsem si však, že takové pozvání se přece neodmítá a alespoň více zapadnu.
Hned první večer jsme vyrazili na společnou večeři a začali jsme se pomalu poznávat. První dny projektu jsme trávili plněním úkolů zadané organizací – abychom poznali město, ale i sebe navzájem, tak jsme měli podle mapy hledat důležitá místa, odpovídat na otázky a zároveň se u toho fotit. Vzniklo plno vtipných fotek, ale i kreativních videí. Aktivity nás zavedli k místním památkám, knihovně a dali hodně nápadů, co v našem volnu podniknout.
Takže hned při první příležitosti jsme si v zámecké půjčovně půjčili kola a vydali se na dechberoucí výlet kolem vedlejší vinice s nádherným výhledem na široké okolí.
U večeří jsme se střídali s vařením a užívali si příjemného zázemí hostelu. Z centra pro mladé jsme si půjčili deskové hry nebo se společně dívali na udílení cen EUROVISION. Této soutěži jsem vlastně nikdy nedávala moc velkou pozornost, ale zjistila jsem, že pro Řeky jsou to něco jako druhé Vánoce, u kterých nikdo nesmí chybět a sejdou se úplně všichni, kteří pak vše komentují a fandí. Vlastně myslím, že už ani já žádné další eurovision nebudu chtít propásnout.
Mezitím v našem dobrovolnictví jsme se pustili do hlavního cílu naší cesty. Byla to obnova centra pro mládež. Každý den jsme s pomocí slovinských přátel prostory vyklízeli, čistili a tvořili zázemí, které by sloužilo jako příjemné místo setkávání, workshopů a centra pro potřebné.
Mezitím jsme také mohli plánovat představení našich zemí při kulturním večeru. Slovinský tým si pro nás přichystal naprosto úžasný zážitek, a to i díky vedoucí tohoto projektu Tině. Tina pozvala její folklórní skupinu, která nám zatančila, zazpívala, a to všechno v krojích, které nám také poskytla na vyzkoušení. Aby byl zážitek úplný, tak bylo pro nás nachystané občerstvení s výbornými místními specialitami. Nikomu se nechtělo odcházet domů, ale byla to skvělá inspirace pro náš večer.
V uklizeném centru jsme se začali chystat na další plánovanou akci, která se jmenovala Vzbuď se Ormoži! Nachystali jsme aktivity na náš stánek a zároveň připravili nějaké občerstvení, které zastupovalo naše země. V den akce jsme pomáhali všude, kde bylo potřeba a zároveň si užívali všemi doušky místní veselou atmosféru. Po ochutnání spousty jídla jsme zase vše pomohli uklidit. Musím říct, že místní lidé byli za každou naši pomoc velmi vděční, neustále nás chválili a děkovali. Přitom jsem si připadala, že my dostáváme daleko víc, než dáváme.
Projekt vyvrcholil studentským koncertem, kam jsme po menší pomoci dostali lístky zdarma a mohli si tak užít naplno i poslední večer.
Ale abych byla reálná a vykreslila vše, tak asi každý projekt nese svá úskalí. I my si někdy užily s holkami na pokoji menší ponorku, malé neshody při plnění úkolů nebo dohady při organizování společných výletů. Já se musela spoustu krát připomínat, aby rozhovory byli v angličtině, protože se lehce sklouzávalo do řečtiny, která mi připadala, že jí snad za chvíli budu i rozumět. Ale i díky tomuto se vykrystalizovala velká přátelství a nezapomenutelné vzpomínky. Nikomu se nechtělo odjíždět a k Ormoži jsme přivykli jako k vlastnímu městu. Místní pan zmrzlinář už nás zdravil z dálky a za těch 14 dní jsme prožili tolik, jako bychom tam byli několik týdnů.
Anet