Jak přežít (a ještě si užít) půl roku za polárním kruhem
Původně jsem chtěla vyrazit někam za sluníčkem. Nakonec jsem strávila šest měsíců v malé finské vesnici za polárním kruhem, kde teploty padají ke −40 °C a polární záře je pro místní skoro nuda. Jak se z holky, která nesnáší zimu, stane milovnice Laponska? A co všechno se dá zažít na místě, kde se zdánlivě nic neděje?
Jak jsem místo slunného jihu skončila za polárním kruhem
O dlouhodobém dobrovolnictví v zahraničí jsem přemýšlela už nějakou dobu. Po dokončení vysoké školy jsem ale měla pocit, že nastává situace „teď, nebo nikdy!“. Poslední šance zažít pořádné dobrodružství, než mě pohltí nudná realita dospěláckého života.
Moje představa byla jasná: sluníčko, teplo a ideálně nějaká jižní evropská země. Ostatně ne nadarmo mi máma přezdívá Lady Tropical. Rozeslala jsem tedy přihlášky do Francie, Portugalska, Španělska, Itálie nebo Slovinska.
Jednou jsem při hledání na oficiálním portálu Evropského sboru solidarity ze zvědavosti oddálila mapu dobrovolnických příležitostí, abych se koukla, kam až nabídky geograficky sahají. Ze severních zemí byla jediná osamocená značka úplně na severu Finska. Muonio.
Klikla jsem na ni spíš ze zvědavosti, ale popis projektu jako by někdo napsal přímo pro mě: práce s mládeží a výpomoc v místní knihovně. Navíc jen na dva měsíce! „Zažiju pořádnou zimu, uvidím polární záři a na Vánoce jsem zpátky doma,“ říkala jsem si.
Jenže na tento termín už měli dobrovolníky vybrané. V e-mailu mi ale nabídli možnost přijet na půl roku, od ledna do června. To už znělo jako docela slušná šance pořádně vymrznout. Ale kdy jindy se mi zase naskytne podobná příležitost? YOLO, jdu do toho!
Vítej v Laponsku. Dneska je příjemných −25 °C!
Před odjezdem jsem poctivě sledovala předpověď počasí. A když teploty asi dva týdny atakovaly −40 °C, začínala být představa půl roku za polárním kruhem celkem děsivá. Naštěstí se těsně před mým příjezdem „oteplilo“ a Finsko mě přivítalo krásnými −25 °C.
Na letišti v Kittilä mě pak přivítal nápis „The adventure starts rolling, make it yours.“ A tak jsem si to vzala k srdci. A víte, co mě nakonec překvapilo nejvíc? Že mi vlastně nevadí zima obecně, ale zima česká! Laponskou zimu jsem si totiž zamilovala.
Nikdo tam neřeší, jak venku vypadáte, protože všichni jsou co nejvíc nabalení, aby přežili. Naším hlavním dopravním prostředkem byly odstrkovací sáně a extrémně zmrzlá příroda je taky extrémně krásná. O polární záři ani nemluvě!
Na tu jsem ze začátku číhala jako ostříž. Místní už ji moc neřeší, ale já a moje maďarská kolegyně Dori jsme neustále vyhlížely z oken a kontrolovaly aplikace, kdy už to konečně přijde. A za toho půl roku jsme jich stihly opravdu hodně!
Od kulečníku s mládeží po taneční party v knihovně
Náplň mých pracovních dní byla celkem různorodá. Pomáhala jsem v místní knihovně, chodila na tělocvik se středoškoláky nebo trávila čas s dětmi ve školce.
Největší část dobrovolnictví se ale odehrávala v místním domečku pro mládež Nuorisotila Tippala. Bylo to místo, kam si mohl kdokoliv po škole přijít zahrát videohry, kulečník, vyzkoušet hudební nástroje, dát si něco na zub a hlavně strávit čas s ostatními. Během dlouhých laponských zim je to totiž jedno z mála míst, kde se místní mládež může potkávat.
Abych ale řekla pravdu, právě práce s mládeží pro mě byla největší výzvou. Teenageři obecně moc nechtějí mluvit s dospěláky. Natož ti z rurální oblasti. A už vůbec ne s cizinkami…
O něco snazší to bylo v místní knihovně, která se stala jedním z mých nejoblíbenějších pracovních míst. Superútulné prostředí, skvělí kolegové a většinou příjemný klid. Teda až na chvíle, kdy se tam konalo bingo, koncert nebo dokonce taneční party. A mimochodem, věděli jste, že Finové milují našeho Krtečka? V knihovně měli plyšového Krtečka o velikosti školáka a k tomu snad všechny ostatní postavičky z pohádky!
Knihovna navíc měla vlastní library bus, autobus, který pravidelně vyrážel do odlehlých laponských vesniček, aby měli všichni přístup ke knihám. Když jsem zjistila, že jezdí až do norského Kautokeina, kde se odehrává kniha Dálvi: Six Years in the Arctic Tundra, kterou jsem si nedávno přečetla, zeptala jsem se, jestli bych se nemohla svézt taky – a povedlo se! Kdo se nezeptá, nic nemá.
Polární noc a společenské tance s důchodci
Tma paradoxně nebyla vůbec problém. Hned od začátku jsem si totiž řekla, že se v rámci prevence proti trudomyslnosti přihlásím na všechny možné volnočasové aktivity. Hlavně nesedět sama v pokoji, vytvořit si zážitky a potkat místní! Možností ale moc nebylo, tak jsem kromě kurzu malování akvarelem skončila například na společenských tancích …. Akorát to bylo s důchodci!
Další akce jsem objevovala díky obecní vývěsce a hlavně tím, že jsem se neustále vyptávala místních. A vyptávala jsem se tak dlouho, až nás s Dori začaly kolegyně z knihovny brát na výlety. Díky nim jsme poznaly další lidi, kteří nás zase zvali na další akce. Stačilo projevit zájem a najednou se začaly objevovat příležitosti, o kterých bych se jinak ani nedozvěděla.
A ani společenské tance nezůstaly jen u pár lekcí. Přestože jsem se učila podle instrukcí ve finštině, nakonec jsem se s místním tanečním spolkem dostala až na pódium a vystupovala před 300 lidmi!
Díky tomu, že jsme v Muoniu strávily celých šest měsíců, jsme navíc zažily i různé místní tradice a oslavy. Třeba prvomájový piknik uprostřed zasněžených hor, kde se hodovalo u stolů ze sněhu, nebo svatojánskou noc s obřím ohněm. Taky jsme mohly sledovat, jak se Laponsko postupně mění. Od lednové tmy a arktických mrazů až po červnové noci, kdy slunce prakticky nezapadá.
Z nových sousedů mezinárodní komunita
Zhruba v půlce pobytu jsme se s Dori přestěhovaly do velkého komunitního bydlení, kam se krátce po nás nastěhovala také skupina asi deseti lidí z Myanmaru. Opustili svou zemi, kde vládne vojenský režim, a dostali příležitost vyučit se kuchaři právě v Muoniu.
Bylo to teda celkem random. V malé laponské obci se najednou objevila poměrně velká skupina lidí z úplně jiného konce světa. Samozřejmě jsem se s nimi chtěla seznámit. Jednak abychom spolu dobře vycházeli v našem domečku, ale taky aby se cítili vítaní a věděli, že nejsou jediní cizinci v Muoniu.
Začala jsem jim dávat tipy, zvát je na grilovačky v tradičních finských přístřešcích kota a nakonec jsem uspořádala i naše malé „olympijské hry“, při kterých jsme vyzkoušeli florbal, discgolf nebo skok do dálky a výšky.
Pak mě ale napadlo: Hmm, v Muoniu přece musí žít i další cizinci! Občas jsem někoho zahlédla v obchodě nebo zaslechla jiný jazyk, ale vlastně jsme neměli moc příležitostí se potkat.
Díky práci v knihovně jsem věděla, že se dá v obci pro veřejné akce zdarma pronajmout společenský prostor. A tak jsem zorganizovala dvě setkání místní a mezinárodní komunity. Je docela vtipné, že jsem na začátku pobytu řešila, jak se sama dostat mezi místní, a o pár měsíců později jsem už organizovala akce, aby se mohli lépe poznat i ostatní.
Jedno dobrodružství končí, další začíná
Když se teď ohlédnu za tím půlrokem v Laponsku, přijde mi skoro neuvěřitelné, kolik se toho stihlo odehrát. A to jsem původně chtěla jen na dva měsíce omrknout jak to zde funguje a možná párkrát vidět polární záři!
Kromě toho, že jsem zjistila, že dokážu přežít arktickou zimu fyzicky i mentálně, jsem si hlavně uvědomila, jak moc záleží na komunitě (jak se říká, vždycky je to o lidech!). Že i malé akce, na které dorazí jen pár lidí, mají smysl. A že být cizincem může být někdy vlastně výhoda. Když jste milí, proaktivní a nebojíte se projevit zájem, lidé vám většinou rádi pomůžou. A ne všichni Finové jsou tak chladní, jak se o nich říká!
Mimochodem, taky jsem zjistila, že Češi jsou opravdu všude. Dokonce i za polárním kruhem! Potkaly jsme tam českého dobrovolníka, který se staral o husky, a tak jsme ho s Dori samozřejmě taky „adoptovaly“.
Největší změna ale nakonec nastala v tom, jak se dívám na dobrodružství samotné. Z cesty do mnou tolik nemilované zimy se stal jeden z nejlepších zážitků mého života. Z původní snahy poznat místní lidi a finskou náturu se stalo to, že jsem se sama cítila být součástí komunity a nakonec pomáhala i dalším, aby si v ní našli své místo.
A ten nudný dospělácký život, kterého jsem se před odjezdem tolik obávala? Z toho už teď takový strach nemám.
Protože dobrodružství nemusí znamenat jen odjet na druhý konec Evropy, vidět polární záři nebo přežít arktické mrazy. Někdy stačí vyrazit mezi lidi, zkusit něco nového, nebát se zeptat a občas vystoupit ze své komfortní zóny.
A když se zrovna nic neděje? Tak proč něco nezorganizovat!
Amy
